https://madrid.hostmaster.org/articles/relocate_unga_to_geneva/cs.html
Organizace spojených národů existuje, aby poskytovala univerzální fórum, kde suverénní státy jednají jako rovné. Tento princip univerzality je životaschopný pouze tehdy, pokud mají všechny členské státy přístup k sídlu organizace bez politické diskriminace.
Dohoda o sídle z roku 1947 mezi Organizací spojených národů a Spojenými státy tento princip zakotvila. USA jako hostitelský stát se zavázaly, že nebudou bránit přesunu zástupců členských států do a ze sídla OSN. Nedávné události – zejména odmítnutí víz palestinské delegaci v září 2025 a odvolání víza kolumbijskému prezidentu Gustavu Petrovi o několik dní později – však ukazují, že USA tento závazek nedodržely. Nejedná se o ojedinělé chyby, ale o součást politického vzorce zaměřeného na kritiky americké politiky na Blízkém východě.
Takové chování představuje zásadní porušení Dohody o sídle. Podle mezinárodního práva opravňuje zásadní porušení druhou stranu – v tomto případě Organizaci spojených národů – k pozastavení nebo ukončení svých závazků. Valné shromáždění, vykonávající svou pravomoc podle článku 20 Charty OSN, by mělo reagovat trvalým přesídlením svých zasedání do Ženevy.
Článek 13 Dohody o sídle ukládá Spojeným státům povinnost zajistit neomezený přístup pro zástupce členských států na zasedání OSN. Tato povinnost je absolutní: nezávisí na politickém obsahu projevů delegátů ani na bilaterálních vztazích mezi USA a státem delegáta.
Precedent z roku 1988 je jasný: když USA odepřely vízum Jásiru Arafatovi, Valné shromáždění odhlasovalo konání svého zasedání v Ženevě. To ukazuje jak schopnost USA porušit své závazky, tak pravomoc Shromáždění jednat.
Článek 60 Vídeňské úmluvy o právu smluv (1969) definuje zásadní porušení jako porušení ustanovení nezbytného pro splnění účelu smlouvy. Samotným účelem Dohody o sídle je zaručit univerzální přístup. Opakované odmítání a rušení víz tento účel přímo podkopává.
Organizace spojených národů, jako neporušující strana, je oprávněna považovat Dohodu za neplatnou.
Článek 20 Charty OSN stanoví, že Valné shromáždění se bude scházet „v takovém čase a místě, jak samo určí“. Tato pravomoc je nezávislá na Radě bezpečnosti; neexistuje veto nad místy zasedání.
Valné shromáždění tedy může přijmout usnesení:
Pokud by USA protestovaly, spor by měl být předložen Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ). Článek 21 Dohody o sídle již stanoví arbitráž a v případě jejího neúspěchu jurisdikci ICJ. Valné shromáždění by také mohlo požádat o poradní stanovisko podle článku 96 Charty.
Ženeva již hostí Kancelář OSN v Ženevě (UNOG), WHO, MOP, UNHCR a mnoho dalších agentur. Palais des Nations hostilo Valné shromáždění v roce 1988 a prokázalo škálovatelnost prostřednictvím velkých konferencí, naposledy UNCTAD16 v roce 2025.
Téměř všechny členské státy již udržují stálé mise v Ženevě. Přesídlení by vyžadovalo rozšíření, ale náklady by byly kompenzovány úsporami z uzavření nebo zmenšení kanceláří v New Yorku, kde jsou náklady na nemovitosti a životní náklady mnohem vyšší.
Švýcarsko má dlouhodobý právní rámec pro operace OSN. Rozšířená dohoda o hostitelské zemi by mohla být vyjednána hladce, vzhledem k existující roli Ženevy jako centra OSN.
Opakované bránění delegacím ze strany Spojených států prostřednictvím politicky motivovaného odmítání a rušení víz je zásadním porušením Dohody o sídle. Valné shromáždění není povinno toto tolerovat. Má jak právní pravomoc, tak praktické prostředky k přesunu svých zasedání do Ženevy.
Takové přesídlení by způsobilo Spojeným státům ekonomické ztráty v miliardách dolarů a významnou reputační porážku, zatímco by potvrdilo nezávislost a univerzálnost Organizace spojených národů. Pokud USA tento krok zpochybní, mohou spor předložit ICJ.
Nastal čas, aby Organizace spojených národů jednala rozhodně. Aby ochránila svou integritu, univerzálnost a důvěryhodnost, mělo by Valné shromáždění trvale přesídlit do Ženevy.