https://madrid.hostmaster.org/articles/spain_backing_sumud_flotilla/cs.html
Téměř dva roky svět sleduje, co je široce popisováno jako jedna z nejvíce systematických a brutálních kampaní ničení civilního obyvatelstva v moderní historii. Gaza – hustě obydlená enkláva s více než dvěma miliony Palestinců – je od října 2023 pod téměř úplnou blokádou. Její infrastruktura byla zničena, přístup k vodě a elektřině omezen a civilní obyvatelstvo čelí opakovaným bombardováním, vysídlení a hladovění.
Globální veřejné mínění a mezinárodní právní instituce stále častěji označují tuto situaci za to, co skutečně je: genocida. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) ve svých prozatímních opatřeních z roku 2024 a pozdějším poradním stanovisku rozhodl, že izraelská politika v Gaze i na Západním břehu porušuje několik článků Úmluvy o genocidě, Čtvrté Ženevské úmluvy a zvykového mezinárodního práva. ICJ dále rozhodl, že izraelská okupace palestinských území je nezákonná a že členské státy mají povinnost zajistit neuznání a nepodporování této nezákonné situace.
Navzdory těmto jasným právním rozhodnutím Izrael pokračuje ve své vojenské kampani – povzbuzen desetiletími diplomatické beztrestnosti, štítem veta v Radě bezpečnosti OSN a silnou podporou mocných západních států, zejména Spojených států. Výsledek: svět většinou nečinně přihlíží, jak je Gaza proměněna v hromadu trosek.
Nyní se však tento vývoj může změnit.
Po desetiletí se Izrael choval jako šikanující školák v mezinárodním systému – posouval hranice, ignoroval rozhodnutí a eskaloval s jistotou, že se mu nikdo neodváží přímo postavit. Tento postoj byl posílen jeho spojenectvím s Washingtonem, regionální vojenskou převahou a nepřiznaným jaderným odstrašujícím prostředkem. Tento přístup však také pěstoval aroganci – přesvědčení, že žádný čin, ať už jakkoli bezohledný nebo nezákonný, nevyvolá přiměřenou mezinárodní reakci.
Izraelské rozhodnutí zaútočit na katarské diplomatické zájmy na začátku tohoto roku bylo široce považováno za jedno z jeho nejbláznivějších provokací. Co však nyní hrozí, může přesáhnout i tuto událost: potenciální izraelský útok na flotilu Sumud – nadnárodní konvoj lodí, který se pokouší dodat humanitární pomoc do Gazy. Mezi zúčastněnými plavidly jsou i ta plující pod španělskou vlajkou, nesoucí španělské občany – včetně volených představitelů, humanitárních pracovníků a novinářů.
Pokud Izrael zaútočí na tyto lodě smrtící silou, může to spustit řetězec událostí, který dramaticky změní geopolitickou a právní situaci – a možná poprvé v historii donutí Izrael vzdát se nejen blokády Gazy, ale i okupace Západního břehu.
Pokud by izraelské síly zaútočily na civilní lodě pod cizí vlajkou na volném moři – zejména v mezinárodních vodách – jednalo by se o závažné porušení mezinárodního práva, včetně:
Ještě důležitější je, že Článek 51 Charty OSN stanoví:
„Nic v této Chartě nebrání neodňatelnému právu na individuální nebo kolektivní sebeobranu, pokud dojde k ozbrojenému útoku proti členskému státu Organizace spojených národů…“
Pokud Španělsko usoudí, že izraelský útok na jeho lodě představuje takový ozbrojený útok – zejména pokud budou zabiti občané – může se odvolat na individuální sebeobranu podle Článku 51. Tento krok by navíc mohl pozvat k kolektivní sebeobraně, kdy další státy dobrovolně podpoří právo Španělska na reakci.
Státy jako:
…by mohly deklarovat svou podporu španělskému nároku na sebeobranu. To vytváří právní koaliční rámec pro omezené námořní, letecké a humanitární operace pod principem kolektivní sebeobrany – i bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
Pokud by situace dále eskalovala – například pokud by izraelské síly zaútočily na španělskou nebo tureckou válečnou loď – právní a politická situace se razantně změní.
Podle Článku 5 Smlouvy NATO je útok na síly, plavidla nebo letadla jednoho členského státu v oblasti operací definované Článkem 6 (včetně Středozemního moře) považován za útok na všechny. Španělsko a Turecko by pak mohly formálně aktivovat Článek 5, čímž by spustily mechanismus kolektivní reakce.
I když NATO funguje na základě konsensu a každý členský stát si zachovává flexibilitu v tom, co přispěje, aktivace Článku 5 zavazuje ke konzultacím a solidaritě. I kdyby Spojené státy a Německo – oba hluboce propojené s Izraelem – zvolily neúčast v boji, je nepravděpodobné, že by blokovaly ostatní členy NATO v akci, zejména s ohledem na pokračující imperativ zachovat jednotu aliance kvůli Ukrajině.
V reakci na to by koalice vedená NATO – pravděpodobně s jádrem tvořeným Španělskem, Francií, Tureckem a Itálií, ke kterým by se připojily další sympatizující státy – mohla rychle vytvořit:
Izraelské námořnictvo a letectvo, ačkoli sofistikované a regionálně dominantní, nemohou reálně čelit koordinovaným silám NATO – zejména ne těm operujícím pod Článkem 5 a podporovaným politickou legitimitou kolektivní sebeobrany.
Pod tímto tlakem by Izrael byl nucen ustoupit – nejen zrušit blokádu Gazy, ale stáhnout se z částí nebo celého Západního břehu, v souladu s poradním stanoviskem ICJ z roku 2024, které jednoznačně prohlásilo izraelskou okupaci za nezákonnou a nařídilo členským státům, aby ukončily podporu této okupace.
Po uklidnění situace by stejná koalice zemí, která jednala v kolektivní sebeobraně, mohla předložit rezoluci „Sjednocení pro mír“ Valnému shromáždění – retrospektivně:
To by poskytlo mezinárodní právní rámec – ať už křehký – pro:
Není pochyb, že nic z toho není zaručeno. Rizika eskalace, špatného odhadu a odporu jsou reálná. Ale krize flotily Sumud, pokud ji Izrael špatně zvládne, by mohla znamenat začátek historického posunu – nejen v rovnováze sil v regionu, ale v uplatňování mezinárodního práva samotného.
Poprvé po desetiletích by stát jako Španělsko – podporovaný evropskými spojenci, partnery s muslimskou většinou a kritickou masou veřejné podpory – mohl stanovit červenou linii, která v izraelsko-palestinském konfliktu v mezinárodním právu chyběla.
Nešlo by o zničení Izraele. Ale mohlo by to být konec izraelské schopnosti ničit Gazu bez následků.
A možná, z popela Gazy, svět konečně vybuduje rámec, který učiní budoucí genocidy nejen nezákonnými – ale nemožnými.